Klub Újezd

Četba v žákovské knížce mého syna je určena srdnatým jedincům se smyslem pro humor. Jak to jen učitelé můžou vědět, že zrovna my patříme mezi takové? Labilním sucharům by určitě psali úplně jiné vzkazy. Srdnatě jsme přestáli všechna: ruší, rušil, vyrušuje, narušuje. Nevhodné chování (celkem 16x). Pak přišlo pololetí a „navrhuji důtku ředitele“ a pod tím spousta dalších červených písmenek. Pak jedna pro zasmání: Prosím, aby mě Váš syn neoslovoval „SOUDRUHU“.

Začali jsme navštěvovat psycholožku.

Pak přituhlo:

1.3. Podílel se na zničení kalendáře ve třídě. Musí ho nahradit!

15.3. Rozbil lavici, bude nutno zaplatit úhradu!

A je to tady. Syn ničí školní majetek. Je to syčák. Ale nejede v tom sám. Těch delikventů je asi pět a ze všeho mají srandu. A Mikeš je ten, co to vede, dozvídám se od rozrušené třídní v telefonu. Paní učitelka se snaží tu jejich třídu udržovat v přijatelném stavu, ono je to těžké, peníze nejsou, místnost už dávno potřebovala vymalovat, už je to tam samý flek a ten počmáraný kalendář aspoň maskoval jeden z nich.

Monolog začíná nudit. Přerušuji tok lamentací v telefonu.

A co kdybysme se domluvili a tu třídu vám vymalovali? Vždyť naši rodiče taky občas do školy přišli pomoct, co si pamatuju drhli lavice, velkou radost s toho neměli, ale nic se samo neudělá. Už si v duchu maluju, jak prožijeme úžasnou pracovní sobotu s Mikešovými spolu-delikventy, malířskými válečky a spoustou kýblů na vytírání. Budou kmitat smradi, však ono je to ničení majetku přejde. Paní učitelka nezněla příliš nadšeně, domluvily jsme se na schůzce u ní v kabinetě v pondělí.

Měli by si uvědomit cenu věcí, kážu o týden později na individuálním pohovoru s třídní. Tím, že mají uhradit škodu je nepotrestáte, maximálně jejich rodiče, ale když budou muset den pořádně zabrat... Nechávam se trochu unést vlastní genialitou.

Víte, pan zástupce takovým akcím není nakloněn, brzdí mě třídní. Rodiče možná, výjimečně, ale děti na brigádě z hlediska bezpečnosti práce, nepřípustné!

Dál se dozvídám, že o vymalování třídy si učitelka zažádala a bude doufat. S penězi je to tedy prý bída, ani účty za topení nejsou zaplacené, takže jestli vyjde to malování, je skutečně ve hvězdách.

Takže malovat nebudem.

Ne že bych se urazila, o sobotách se dá dělat spousta zajímavějších věcí, než malovat školní třídu, ale příjde mi to nepochopitelné, takhle odmítat můj návrh na zkrášlení třídy svépomocí, když nejsou peníze. Vždyť by to měli ZADARMO. No ne?

I když, vlastně tak úplně nepochopitelné to není. Existují přinejmenším dva pádné důvody, proč přemýšlet jak brontosaurus. Uvažujte se mnou. Za prvé: když se vymaluje třída, vytvoří se hodnota. Jenže vedle hodnoty, té vymalované třídy, se také vytvoří nebezpečný precedens: jde to i bez rozhodnutí shora. A kam by ti nahoře přišli, kdyby to šlo i bez nich. Jejich nepostradatelnost musí být neustále potvrzována stovkami titěrných procesů, papírů a emailů a nikoliv obcházena jednoduchými akcemi typu sobotní brigáda.

A za druhé, a to je daleko důležitější, nemůžeme přece produkovat hodnoty, aniž bysme je protáhli kolečkem neoliberálního kapitalismu: práce – faktura – zdanění – státní zakázka. Já bych vlastně svým konáním podporovala tu ošklivou šedou ekonomiku, které se dřív říkalo sousedská výpomoc. 

Můžu jen pokrčit rameny.

Brigáda? Mission fucking impossible!