Klub Újezd

Poslední místo, kde se dá svobodně dýchat, je zahulená hospoda.

Omamná slast mě lapila v hospodě u Voka, kde při jednom pátečním konzertě nebylo přes mračna dýmu vidět k vedlejšímu stolu. Ani nebylo na co koukat, u Voka sedí samí oškliví lidé. Zato se výborně baví. Baví se spolu navzájem a všichni dohromady, pijí spoustu piva a kouří spoustu cigaret a tabáku a jointů, které si posílají okolo a přes stoly, nikdo netuší, kdo filtr oslintal před ním, hygienika by jeblo. A kdyby ne z kolujících brček, tak z rozcmrdaného piva po stolech a po zemi a z ulepených nezavíratelných hajzlíků určitě. Až se všichni dosytosti pobaví, opijí, zhulí a zulíbají, pojedou domů tramvají nebo metrem a ostatní cestující si od nich budou odsedávat, protože budou hrozně páchnout pivem a kouřem a možná i zvratky...

Mezi intelektuály je teď moderní citovat Zikmunda Baumana, takže si taky přihřeju polívčičku a podívám se na Voko s ním. Bauman si všímá, jak modernita vyhlásila válku pachům. Vůně a pachy nemají místo v nablýskaném chrámu perfektně zorganizované modernity, kterou svorně budejeme (tedy až na ty zpátečníky, co tráví večery u Voka a podobných nálevnách). Pamětníci si ještě vybaví ten pachový mix v dopravních prostředcích v dobách totality a raných letech devadesátých. To jsme ještě plně neovládali své potní kanálky a neprali všechno oblečení po jedné návštěvě hospody. Pak se na nějaký čas roztrhl pytel s deodoranty, což bylo teprv k zalknutí, ale už jsme ten boj s pachy vybojovali a jsme krásně sterilní. Nesmrdíme, nevoníme, jsme moderní!  Zbývá pár nemoderních spoluobčanů houmlesáků, kteří ještě nepochopili, že ostatní cestující v tramvaji nepohoršuje nedbalý oděv, alébrž chcánkosmrad a potom ti zpátečníci, co se vyžívají v návštěvách zahulených putyk, kde pivo stojí dvacku, takže dáte dvě za cenu jednoho v nekuřácké frančíze.

Jenže ona nás taky přejde sranda. Stejně jako přešla už většinu Evropy. Pokud vím, tak zvlášť jižní národy nesly všeobecný zákaz kouření hodně těžce. Vždyť ještě před sedmi lety jsem jízdenku na autobusáku v Madridu kupovala od úředníka, který za přepážkou okýnka kouřil! Teď spadla klec. Všichni musí být moderní a do poslední evropské špeluňky ani vajgl. Španělé demonstrují, píší petice, ale zatím je jim to prd platné.

Také jsem zaznamenala protikuřáckou kampaň u nás. Na lavičkách na nástupních ostrůvcích se občas objevuje mapa Evropy, kde jsou vytýčená dobitá území zastánců bezpachové modernity. A poslední nezdolaný ostrůvek svobody je komentován sloganem: Česko není v Evropě? Když si to pomocí Baumana přeložím, definitivní zákaz kouření ve všech veřejných prostorech neznamená ani tak starost o naše zdraví, ale bezpodmínečné přijetí modernity. Všude a všemi. Nemůžu se však ubránit dojmu, že nejeden z nás dá přednost o pár let kratšímu svobodnému životu zpátečníka před nablýskaným perfekcionismem budovatele modernity. Demokracie je pro mě i ta nepatrná volba mezi nekuřáckou čajovnou a zahuleným sálem hospody na Slamníku. Ty bysme si neměli nechat vzít. Nakonec by se na tom dalo i trhnout. Evropští spoluobčané k nám budou jezdit na dovolenou do hospody, aby se jednou za čas mohli nadechnout té malé zahulené svobody.