Klub Újezd

O moci, vzorečkách a tak

Naši politici jsou zas ve vrcholné formě a lidé jsou zas maximálně nakrlí. Já politické figurky nekomentuji, na to jsou povolanější, takže si dneska spíš dáme rozcvičku v politické antropologii. Výchozím bodem našeho rozjímání bude moc, která se naší společnosti nebezpečně vymyká z rukou. Hrozně mě to rozčiluje, ale moc se z lidského života vyloučit nedá, nazývám ji proto antropologickou konstantou, pudem tíhnutí k moci, a tak.

Podle Foucaulta je moc přítomná od momentu, kdy se dva lidé vyskytnou vedle sebe. Ve větší či menší míře v závislosti na kultuře, na postavení aktérů, na jejich osobních dispozicích, je však přítomná stále. Nelze ji zcela vyrušit, jen omezovat, usměrňovat, okrajovat. Co tedy s těmi našimi politiky? Vlastně nejen našimi, ti se tím virem nenažranosti akorát infikovali ve styku s neoliberalistickými kapitány světového destrukčního průmyslu. Co se dá dělat s celou tou epidemií touhy po zisku a moci, jíž je dnes každý, třeba jen nepatrně, infikován?

Tuhle jsem si v Týdnu přečetla článek o českých poctivých (dolarových) milionářích, kteří byli vychvalováni za nezkorumpovanost, skromnost, průhlednost podnikání a přínos společnosti. Jeden vyrábí autosoučástky v Číně a další se věnuje hedgeovým fondům, především pak vývoji matematického vzorce pro nejvýhodnější investování na akciových trzích. Podle autora článku podnikají bez korupce a zaslouží si tedy uznání a nikoliv opovržení. Skutečně? Jaký pro nás mají přínos hedgeové fondy a součástky z Číny? Tam se úvaha málokdy stočí, hlavně když se točí prachy. Časopis Týden v článku zaujímá stanovisko, že společnost má být k bohatým tolerantnější. Mně se ale z předmětu jejich podnikání zvedá kufr.

Problémem je nastavení celé společnosti, která je nabádána k toleranci zisků z finančních obratů a  neekologické produkce v zemích, jimž pak ještě prodáme svoje emisní povolenky. Ať se tam Číňani klidně udusí. Jestli je z tohohle marastu cesta ven, tak je v nás a v našem morálním hodnocení, které to současně dominantní myšlení převálcuje, zatlačí na změnu diskurzu a zákonů a „poctivé“ podnikání ve finančnictví a ekologické pirátství postaví mimo ně. Pokusím se to přiblížit pomocí příkladu z antropologie.

Ruth Benedictová (už je tomu dávno, to ještě existovali skuteční domorodci) popsala v knížce Vzorce kultury různá nastavení pozorovaných společností. Zuñiové v Novém Mexiku kladli důraz na rovnováhu, skromnost, zdrženlivost, spolupráci, sdílení. Vedle toho Kwakiutlové v Britské Kolumbii zdůrazňovali hierarchii, soutěživost, agresivitu a dosahování extrémních cílů (to jsou ti indiáni, u nichž byl oblíbený potlač, viz můj fejeton Vánoční). A nakonec Dobuané, to byla teprve kultura k pohledání, založená na podvodu, podezírání, úskoku a dluhu, kde byl dobromyslný jedinec považován za slaboduchého. Co je zdaleka nejzajímavější, že do těchto různých společností se, stejně jako dnes, rodili různé typy lidí. Jenže v nich nenalézali vždy stejné uplatnění. Chudák egista a soutěživec, co se narodí mezi zdrženlivé Zuñii, má zpackaný život, pořád mu někdo hází klacky  pod nohy, a jelikož nenachází možnost, jak se prosadit, trpí depresemi, kurva život, nakonec mu nezbývá, než se oběsit. Ale víc mi je líto laskavého Dobuana, který je všem jen pro smích, včetně vlastní rodiny a manželky, žije na okraji společnosti a nakonec taky hledá větev, přes kterou přehodit provaz.

Naše společnost je teď někde na úrovni Kwakiutlů, s hypertrofovaným smyslem pro soutěžení a okázalost, a už už to přelévá k Dobuanům, podvody se sice ještě pohrdá, jenže na druhou stranu se jich už spousta legalizovala, popřípadě nedochází spravedlivému trestu.

Do společnosti se budu vždy rodit různí lidé, se silnějším nebo slabším pudem tíhnutí k moci, s tím nic nenaděláme a snad je to tak dobře, když to matka příroda takhle zařídila. Můžeme ovšem konfigurovat naší kulturu. Starat se o morálku, sdílení a radost ze života a neustále šlapat na paty těm zmrdům, kteří se nám snaží vysvětlit, že miliardy z finančních machinací jsou poctivě vydělané peníze, že krást je normální, a že sociální systém se musí privatizovat. Moc je všudypřítomná a tak se jí musíme stavět čelem všude: na demostracích proti neoliberalistickým reformám, ale třeba i tam, kde stojí jen dva lidé vedle sebe. Prostě házet klacky pod nohy všem Dobuanům a exemplárním Kwakiutlům, kteří se nám připletou do cesty.