Klub Újezd

 Mokropsy, sobotní procházka. Hřiště, teď vlastně rybníček, okupují namísto beach-voleybalistů týmy bílých labutí a strakatých kachen. Sníh a led rychle taje. Od Berouna pluje po Berounce kilometrová kra a hrozí zablokovat hráz. A pak se voda vylije z břehů. Černošický starosta vyhlašuje evakuaci. Ve stavu ohrožení je asi čtyřicet domů.

Zprávy v médiích vypadají děsivě. Televizi sice nemáme, pro představu nám postačí telefonáty vystrašených matek.

-Budou vás taky evakuovat?

-Ne, mami. Víš přece, jak jsme vysoko.

-Ale auto už jste odvezli, ne?

-Ne, mami.

-Tak to udělejte rychle, ve zprávách říkali...

Realita tak děsivě nevypadá, všechny televizní štáby se samozřejmě shromáždily u té jediné zatopené dopravní značky na nejníže položeném bodě v obci a vysílají svůj katastrofální obraz do světa. Můj muž, pán domu, však odmítá podléhat předčasné panice a běžet přeparkovat auto na příkaz tchýně.

-Až půjde soused, tak půjdu taky. Dřív ne.

O hodinu později volá sousedka, že volala její maminka a situace je vážná. Ne snad, že by našim vozítkům hrozilo přímé zaplavení, ale cesta mohla být do rána skutečně pod vodou.  Soused na příkaz tchýně s nelibostí přeparkovává auto na kopec za lesem. Stejně tak přeparkovává můj muž, jelikož drží slovo. Ještěže je máme, ty muže. A oni také můžou být rádi, že nebydlí v paneláku a občas tak mohou prokázat své chrabré mužství v terénu.

My ženy jsme pak spokojené, že se nemusíme od aut z kopce za lesem vracet temným lesem. Ne, že bysme to se sousedkou nezvládly, ale takhle je to rozhodně mnohem lepší. Naši stateční mužové nám nejen přispívají na nájem, ale také nás chrání před nebezpečenstvími nevypočitatelných živlů a v neposlední řadě moc pěkně štípají dříví. Nespokojené ženy ve velkých domech zatím hledají v life-stylových magazínech odpověď na otázku, proč mít doma muže, když společný život s kamarádkou by znamenal o komplikaci míň. Na výplatní pásce má stejně jako manžel, pravidelně nakupuje, nekouká na fotbal, nechrápe, nesmrdí, a tak dál, nemusím tu větrat všechna otřepaná klišé. Nespokojené ženy (pár jich znám) uvádí různé důvody, proč nakonec toho chlapa mít, i když je to nekonečné trápení. Tak třeba: Děti mají dostat mužské vzory. (Ale stojí za to některé vzory reprodukovat?) Nezaplatila bych nájem. (Často nakonec pomůže maminka, když se muž cestou staví v hospodě.) Potřebuju sex. (Absolutně mimo mísu, sexu je všude dost, teda aspoň podle těch life-stylových magazínů.) Nikdy jsem však neslyšela, že by si doma držel manžela z bezpečnostních důvodů.

U nás doma je to evidentní. Jako vyznavači extrémního života uznáváme tradiční gendrové dělení rolí, já vařím a zašívám, muž štípe dříví a ohýbá železné pruty. Ne že by nezvládl uvařit a přečíst dětem pohádku, je to alternativní macho zvládající hravě obojí, ale s motorovkou mu to sluší víc. A uprostřed lesa se bojím spát o něco míň. Vím, že když se mi drahého podaří včas vzbudit z hlubokého spánku (nechápu, jak někdo může tak klidně spát, když se to za temnými stromy hemží lumpy a dravou zvěří), přepere pobudu i medvěda.

S životem v pohodlném městě se funkce muže ochránce teoreticky vytrácí (pomáhá a chrání nás  policie), ale skutečně jen teoreticky. V ženských hlavách nedochází ke změnám zas tak rychle, abysme se zakořeněné potřeby bezpečí zbavily ujištěním, že nás ochrání ten uhrovatý mládežník v uniformě. Zdánlivě nelogické chování – bytové chovy gaučových surferů – se tak rázem vysvětluje a muži si mohou oddychnout. Stále je potřebujeme. Aspoň pro ten pocit bezpečí.