Klub Újezd

Těžko přehlédnout, že se v Egyptě něco děje, i když se režim vehementně snaží informovanost světa o nepokojích blokovat. V ulicích egyptských měst se objevili lidé, které měl asi málokdo při svém dovolenkovém pobytu šanci spatřit. Jsou to totiž normální lidé, obyvatelé země, která jakkoliv vstřícná turistům, poněkud zapomněla na vlastní občany. Není samozřejmě jediná.

Tuhle se na hodině zeměpisu ve třídě mého syna probírala Afrika a učitel se dětí ptal, kdo z nich byl v Africe. Mikeš se chtěl pochlubit svou zkušeností ze Senegalu (což považoval za něco výjimečného), ale byl převálcován báječnými zážitky spolužáků z rezortů v Egyptě, Tunisku a Maroku. Večer byl doma poprávu rozhořčen.  

-Vždyť to není Afrika!

-Afrika to je, Mikeši. Maghrib je celé pásmo severní Afriky na jihu Středozemního moře.

-No jo. Ale oni tam jezdí do hotelů a válej se u bazénu. A třeba Jáchym říkal, že měli přímo u hotelu pláž a že tam třeba někdy vůbec někdy nešli, protože jeho mámě vadí slaná voda. Prej v tom hotelu bylo úplně všechno... To není Afrika!

Bohužel to Afrika je. Částečně. Tuhle její stránku jsme viděli i v Senegalu, i když z opačné strany. Z té strany pláže, ze které se nesmí za plot, kde se rekreují francouzští turisté. Bylo to v oblasti Casamance, kde jsme v noci nějakou dírou v plotě zabloudili do míst, kam jsme zabloudit neměli. Lehátka, houpací sítě pod palmami, čistý písek, upravené osvětlené chodníčky mezi okrasnými keři a umělými jezírky. Chvíli jsme se bavili luxusem té civilizované přírody, přestože na nás už evidentně dopadlo pátravé oko personálu zajišťující blaho lelkujících turistů. Naše oblečení nás prozradilo (bylo tak trochu mimo dress code), barva kůže nicméně zafungovala jako mimikry a černí zaměstnanci nesebrali dost odvahy, aby nás z prostoru vykázali. Šli jsme sami. Zas taková zábava to nebyla.

Pro Senegalce to asi taky moc zábava není. Na druhé straně plotu jsme se ráno bavili s bosým černouškem, který na mě vymámil aspoň tu propisku. (Pro ten případ se doporučuje mít jich pár v batohu). Boty prý neměl, rodiče taky ne, ale do školy chodit mohl, a dokonce měl i sešit. Takže měl nakonec štěstí. S takovou realitou by se na druhé straně plotu asi málokdo spokojil. Proto z poza plotu nevycházejí, kdo se má na tu bídu koukat.

V Egyptě je ještě víc hotelů a ještě víc pláží za plotem. V podstatě celé pobřeží je jeden velký hotelový komplex. Luxusní hotely, super luxusní hotely, méně luxusní hotely (dostat se musí i na evropský proletariát). Po stopách faraónů na velbloudu – spektakulární podmořský svět - last minute zájezdy za babku - dítě do šesti let zdarma; turistická industrie vaří škvarky jak to jen jde. Zisky rozhodně nejsou zanedbatelné. Akorát z toho asi moc nemají ti, kteří se kvůli rostoucí dovolenkové  poptávce z pláží museli vytratit. Čtyřicet procent Egypťanů žije pod hranicí chudoby, přestože vedle turismu má země i nezanedbatelné nerostné bohatství. Někde musí být chyba.

Čtu si komentáře k současné politické situaci v arabských zemích a žvýkám vyjádření o potřebě stability na Blízkém a Středním východě, o udržení strategických pozic vlivu, o neschopnosti Arabů přijmout demokratický systém, a tudíž potřebě podporovat prozápadně smýšlející diktátory. Ti jsou totiž zárukou, že ploty mezi egyptskou chátrou a evropskými zůstanou pevně stát. Jestli chceme naftu a navoněný dovolený, demokracie musí stranou. Bůh ví, koho by si mohli zvolit!

Vybavuji si trička s anti-castrovskou kampaní: "Nejezděte do hotelu, v jehož sklepě drží lidi." Vybízí k bojkotu turistiky do jedné z posledních bašt komunistického diktátu. Je pěkné vyjádřit solidaritu s politickými vězni na Kubě, s tím nemůžu než nesouhlasit. Jenže známí, kteří navzdory výzvě Kubu  navštívili, zanechali po sobě pár dolarů v rukách běžných Kubánců, na které po cestě narazili. Stejně jako my v Senegalu nechali pár afrických franků po ubytovnách, trzích a autobusácích. A pár těch propisek.  V Egyptě se na druhou stranu dostane k běžným lidem minimum. Rozkvetl tam ten nejhorší druh tvrdého turismu, který nutí původní obyvatelstvo opouštět lukrativní místa, kde pak vyrůstají oplocené resorty chránící rekreanty před arabským póvlem. Ten snad ani radši nepotkat.

Opět ten starý známý dvojí metr. "Nejezděte do hotelu, v jehož sklepě drží lidi" platí pro Kubu, ale už ne pro arabské země, protože, jak všichni dobře víme (nebo jsme o tom aspoň vytrvale přesvědčováni), co muslim, to terorista. Absolutní bojkoty ale stejně nejsou nic pěkného, takže to taky asi nebude ta správná cesta. Leda zas tak nějak na půl: nebojkotovat Egypt, ale hotely. Vydat se po svých hledat pokoj k pronájmu u lidí, kteří se kvůli vám na týden sestěhují celá rodina do jediné místnosti. Stravovat se na ulici a rozdávat tak své nasyslené zlaťáky těm, na které celý ten turistický cirkus zvysoka kašle. V omezené infrastruktuře těch bez podílu v tvrdém byznysu naleštěných pláží nám možná dojde, že teroristů je v arabském světě míň, než bysme čekali.