Klub Újezd

Minulý týden vyšel reflex 3D. Speciální vydání s brýlemi a pohlednými nahotinkami upoutalo především děti, jak jsem měla možnost pozorovat v Mlýnici na Kampě a doma. Fimfárum 3D se nám líbilo jak malým tak velkým. Z Avatara jsem byla unešená. Nová technologie má hodně příznivců, ostatně, kdo by co namítal, je to pěkný.

-Za chvíli budou mobily a počítače 3D, předjímám vývoj budoucí.

-Ale mami, na to potřebuješ ty brejle, oponuje mi technicky zaměřený synek. Není mimo, je pravidelným čtenářem ábíčka a tudíž „in“.

Ukazuji mu pohlednici, ze které pohoří Západních Tater vystupuje ve 3D perspektivě bez toho, aby si nějaké brýle nasazoval. Technologie je sice odlišná, ale efekt stejný. Že si nasazujeme dneska na 3D filmy brýle neznamená, že to bez nich zítra nepůjde. Historie technického pokroku nás učí, že co je myslitelné, je i proveditelné. Na 3D telefonech a počítačích už se teď určitě pracuje. Je jen otázka, ve kterém vydání ábíčka se o tom dočteme.

Mikeš čte ábíčko, já sci-fi. Zvlášť taková tu ušlechtilou odrůdu, která skrze techniku odhaluje možné sociální scénáře. Co je myslitelné, je proveditelné a zneužitelné, praví zákon dobré sci-fi. Když promýšlím 3D možnosti zneužitelnosti, tak se mi vybaví Fahrenheit 451 Raye Bradburyho a mluvící telestěny. Manželka hlavního hrdiny je podle měřítek většinové společnosti úplně normální, večery tráví mezi svými oblíbenými telestěnami, někdy si zve i kamarádky. Telestěny má tři a škemrá, že chce čtvrtou, bude to tak ještě zábavnější. Zábava spočívá v tom, že k vysílanému programu obdrží scénář i manželka a hraje svůj part v nějakém svém oblíbeném seriálu (zmiňuje Rodinku, tak si udělejte představu o žánru pořadu). Její požitek je tři dé, jak se na ní herci valí ze tří stěn a interaktivní, jak ona sama vstupuje do děje. To je to, co nás dnes nejvíc baví. Vše interaktivní a 3D se stalo zárukou zajímavé zábavy. A právě tady si musíme dát pozor. Při zábavě s interaktivním si připadáme daleko aktivnějšími a při zážitku 3D daleko blíž realitě. Opak je ale pravdou, jsme obětí technického klamu. Interaktivní zábavu nám totiž již někdo předtím připravil, vytvořil rámec a pravidla, my nejsme aktéři, ale jen pokorní spoluhráči. Tak třeba interaktivní výukové programy jsou super; své děti nechávám klikat a učit se anglicky, aspoň je chvíli pokoj. Ale aktivní při tom nejsou. To, co probíhá však není aktivita, ale instrumentalita. Vytváření pevných spojů, asi jako když se gymnazisti učili latinsky za pomoci rákosky. Interaktivita na nás při tom číhá i v daleko rafinovanějších formách. Třeba aktivní poznávací zájezd: nechechte se vysmát! Program a rámec je připraven a účastník aktivního zájezdu vůbec není aktivní, pouze interaktivní. Vstupem do hry na poznávání vyloučil další nežádoucí vstupy a pohybuje se v osekané, ochočené realitě. V interaktivitě.

Riziko 3D spočívá v tom, že snižuje práh naší kritičnosti. Při Avatarovi jsem pociťovala závrať, když bojovníci šplhají vzhůru po létajících skalách a pohledy do hloubky pod nimi hýbají mým žaludkem. V první povídce Fimfára si redaktor v autě zapaluje jednu cigaretu od druhé a mně se dělá nevolno. Cigaretový kouř v zavřeném autě je dost nechutný. Jak potom odoláme 3D reklamě, uděláme si názor během 3D předvolební kampani a 3D televizních zprávách, když už teď máme problém rozlišit mezi vlastním názorem a mediální indoktrinací? Vypadá to, že se ta mrcha televize zmítá ve smrtelné agónii, jenže... Jak si Velký bratr osvojí 3D, tak se zase otřepe a pak: Děj se vůle Boží!

Zatím jsme na začátku. Platíme tučné částky za vstupenky na 3D filmy, s radostí si koupím 3D vydání Reflexu a pohlednici z Tater. Proč ne, život je o něco plastičtější. Mějme ovšem na paměti, že všechny ty moderní technologie mají v sobě svou temnou schránku apriori nějak zabudovanou. A proto potřeba účinných retardérů. Takových těch hupů, které obce zřizují na silnici, protože se pohybují v zóně, kde veškerá ta technologie rychlosti působí smrtelně zhoubně. Jedním takovým retardérem může být třeba pondělní autorské čtení na Újezdě. Je skutečně aktivní, protože musíte stále střežit uši, abyste slyšeli nakřapaného autora bez mikrofonu a rozeznali tok jeho slov od konverzace u vedlejšího stolu. Můžete se ho zeptat na otázky, na které si předem nepřipravil odpovědi. Anebo ho pozvat na panáka a nakonec se bavit o úplně něčem jiném.