Úvodní stránka • Klub Újezd

Řemeslná

Situace kdekoliv:

Ten čas letí (povzdych 1).

A nejvíc je to vidět na dětech (povzdych 2).

Proti tomu žádná. To s těma dětma.

Několikrát tomu člověk utře zadek, pár školních besídek, pár uřvaných narozeninových oslav a už aby se člověk zamýšlel nad budoucím povoláním potomka.

Zabýváme se intenzivně. Po kosmonautech a popelářích začínají vycházet první hvězdičky reálných aspirací.

Chtěl bych bejt vědec a vymyslet nějakej vzoreček a dostat Nobelovku. 

Zájem se mladýmu nedá upřít, ale hlubší ponor do matematiky a fyziky jsme nezaznamenali.

Chtěl bych bejt kuchař jako táta. No, to už je nadějnější.

Chtěl bych dělat meče. Zajímavé. Hned dáváme k dobru, že známe jednoho mečíře, a že se k němu můžeme podívat do dílny. Zájem o mečířství však opadá a mladý chce být kovářem. Nu což, i to je pěkné řemeslo. Konzultujeme možnosti s kovářem Liederhausem, klidně učedníka vezme, ale ať se nejdřív vyučí u Voříška, což vypadá moc pěkně, je to učňák s maturitou, zajímaví lidé tam prý učí, jen se kluk musí snažit a ty lidi si najít a oni ho povedou, jinak je to prý dost riziko, chytrých učňů aby pohledal, kašlou na to holomci a příklady táhnou...

O volbě povolání se ale nemluví jenom doma, jak jsem zjistila na pohovoru s třídní učitelkou.

Váš syn mi řekl, že chce být  kovářem.

No ano, přemýšlíme o tom.

Ale váš syn je chytrej kluk.

Víme o tom. A máte dojem, že řemeslník má být hloupej? Jen si to vemte: založit živnost, dílna, zakázky, naměřit, spočítat, nakoupit materiál, vyúčtovat, práce s klientem, práce s berňákem, může tohle dělat nějakej blbec?

Ano, ano, chápu, ale váš syn je vyloženě studijní typ, měl by jít studovat. Asi to vidíte příliš krátkodobě, ale do budoucna...

Nebudu dál pokračovat v nesmyslné konverzaci, kdy se snažím třídní učitelce vysvětlit, že pokud všichni inteligenti půjdou na gympl a na vysokou a ze všech těch inteligentů budou ekonomové a právníci, tak se z toho tady všichni máznem, protože všechno sice bude spočítaný a právně podložený, ale už  nebude těch, kdo by odvedli zodpovědnou a dobrou práci, a dále nepokračuji, jelikož by to nebylo fér, protože učitelka by taky měla dostat čas na to, aby si to srovnala v hlavě. Jenže ona to není jenom učitelka, která do mého syna šije, jeho spolužák a nejlepší kámoš se do něj obouvá stejně a je to dva týdny, co se pohádali ve školním klubu tak, že je zmocněné orgány (rozuměj vychovatelky) oba vykázaly ven. Stejně tak babička, má matka, která se na mně dopáchala největšího zločinu, tj. donucení ke gymnasijním studiím, nasazuje stejnou notu jako před dvaceti lety.

Nemůžeš ho dát na učňák, musí studovat a mít maturitu!

Dobře vím, jaké je to neštěstí, když člověk není předurčen k povolání doktora, studovat na gymnásiu. Čtyři roky prudy beze smyslu a ještě větší pruda, když to člověk dodělá. Jak já záviděla zlatnici, která v osmnácti dokázala někomu spravit řetízek.

Gusto syna se mění rychle, už nechce být kovářem, ale truhlářem. Budiž. Zmínila jsem se o tom při finální práci na jednom interiéru, kde jsem šťastně natírala a voskovala čerstvě zpracované dřevo (geniální to odpočinek pro intelektuála) a kde byl zrovna přítomen i truhlář, co tam přijel předělat spodní šuplíky na komodě.

Mladýho do učení berem, hned! Ať se k nám přijde podívat do dílny, hlásil mistr Souček mezi žoviálními vtípky, které tryskaly od doby jeho hurónského vstupu na pracovní scénu. Smála jsem se jeho rodinným a pracovním historkám, a zdravotním a dietologickým zvlášť (to jsem vzrovna voskovala schody zespoda, a smích vleže, kdo to zkusil, to je bomba), prostě člověk radostný, milující své řemeslo, téměř šťastný, jak mi tak přišlo.

A pak mi povídá, já tě na Smícháč vezmu autem, jedu tamtudy na magistrálu a já říkám, super, jedu s tebou, a pak nasednem do auta, a já něco říkám a on říká jen ano anebo nic. Truhlář, který v přítomnosti dalších zástupců mužského pohlaví překypoval vtipem, ze sebe cestou z Palačáku na Smícháč nevydojil kromě: tady asi doprava, vůbec nic. Protože jenom chlapi dělaj řemeslo. A s ženskejma se akorát šuká, žení, a pak vařej a pruděj. V jeho světě to bylo tak a jest.

Chápu. Ale zároveň sním o založení elitního řemeslnického institutu pro všechny ty kováře, tesaře, švadleny a kloboučnice, kde vedle řemeslnické zdatnosti cvičíme mladé lidi v kritickém myšlení, jazycích, historii, možná i gendru a místo tělocviku cvičíme střelbu na exekutory. Elitní řemeslnická škola, kde jsou holky a kluci na hodinách jazyka, práva a ekonomie společně, tak jak je tomu na gymnásiích (kde jinde než na střední se má člověk naučit normálně komunikovat s tím druhým, složitějším a nepochopitelným pohlavím), a pak jdou na praxi podle oborů. Elitní škola pro chytré a šikovné s nácvikem obrany proti státním úředníkům a převzdělaným, ale naprosto nepoužitelným marketingovým specialistům.